15 skladeb / 44 minut, g.parrot
Nepochybuji o tom, že na počátku byl určitě dobrý úmysl. Malé vydavatelství g.parrot
( na svém kontě má třeba povedené debuty skupin Janota 1935, Hm… či V.R.M.) se rozhodlo zabrousit
i mimo Prahu a vydat první album i triu z Letohradu. Jako u většiny menších vydavatelů i zde
nehrají žádnou roli finance či předpokládaný komerční výsledek. Skupina, kterou tvoří tři bratři
Červinkové, už se na naší klubové scéně pohybuje více než deset let a nejedná se tak o žádné
začátečníky. Předpoklady pro zajímavý počin by tu tedy byly. Výsledek ovšem v mnohých směrech
přináší rozpaky.
Zdá se to banální až k neuvěření, ale výchozí problém může být i v takové maličkosti, jakou je
vnější image skupiny. Ta sama své snažení označuje nálepkou funky-punky. Žánrové škatulky jsou
s oblibou vysmívané a bagatelizované, ale faktem zůstává, že v dnešní hudebně chaotické době
mohou být dobrým vodítkem. V tomto případě si ovšem kapela tím situaci vůbec neulehčuje, spíš
naopak - je to až nepříjemně zavádějící a mystifikující. A nejde vůbec o to, že zatímco slapovaná
funková basa je jedním z charakteristických prvků skupiny, punkové hudební prvky i obvyklou
filosofii bychom v téhle instrumentálně občas až překomplikované muzice hledali marně. Měřeno
punkovými kritérii, energie se kamsi vytratila, a to, co tahle hudba nabízí, spíš ocení ti, kteří
mají zcela jiné hudební cítění, vzory a kořeny.
Mnohem důležitější je ovšem signál potencionálnímu publiku v podobě zcela zmatené prezentace, kde
na jedné straně stojí zmiňované přihlášení se k něčemu, s čím nemá skupina nic společného a ani
v nejmenším se nesnaží s tím něco společného mít, na straně druhé je pak infantilní zneužití
comicsu, který už je navíc pro dnešní generaci naprosto passé. To vše v součtu je snad možná
tolerovatelné u začínající skupiny pubescentů než u party, která by vzhledem k délce působení už
mohla mít v tom o co jí jde trochu jasno. O nepříliš povedeném designu bookletu (A platí to
mimochodem i o velmi špatných webových stránkách) snad ani mluvit nebudu.
Pomineme-li to všechno a zkusíme.li se podívat bez předsudků na samotný obsah, problémem, který
vystupuje na povrch, je absence obyčejných písničkových nápadů. Posloucháme vlastně stále totéž
téma, stejný hudební motiv – a najednou zjistíme, že deska je v třetině. Jakoby pánové spíš
nezávazně jamovali, než se snažili dát všemu jakýkoliv pevnější tvar. Když z této linie jakkoliv
vybočí – třeba jinak zcela průměrným a vlastně i zbytečným kytarovým sólem v My Girl Is Fine -
je to hrozně příjemné osvěžení. A nebo jinak – jestliže mnohým skupinám chybí výraznější
poznávací „ksicht“, Bratrstvo kočičí pracky ho má tak nezaměnitelný, že je to chvílemi až
nepříjemné.
Přesto paradoxně hudba, kterou debutové album BKP obsahuje, není úplně hloupá. Krom slušného
instrumentálního zázemí má i neupocenou lehkost a zanedbatelné není ani to, že pánové mohou
stavět na výborné souhře. Nehraje si na umění a je z ní patrné, že prvotní je zábava
protagonistů samotných. (Záměrně hovořím o hudbě, protože texty tu jsou evidentně na vedlejší
koleji. Dokonce je nenajdeme ani v bookletu, ani na webu- asi se trio za ně stydí.) Ve srovnání
se spoustou rádiového balastu stojí ale tahle deska přece jen výše. Jenomže celé to spíš může
fungovat na koncertě. Jako dobře udělaná kulisa k popíjení či odreagování se. Někde v klubu
s příznivě naladěným publikem to může být i příjemný zážitek. Díru do světa s ním však kapela
neudělá. Nejspíš o to ani nestojí. A ony výše vyřčené rozpaky nejsou nic jiného než pochyby o
tom, že kapela má mnohem na víc, které se s každým opakovaným poslechem vkrádají stále silněji.
Hodnoceni: 5/10
Tonda Kocábek
tune.wz.cz