Neznámé jméno, slabá propagace, málo lidí, prostě klasický případ vcelku zbytečného zájezdu
slušně znějící mimopražské kapely do hlavního města s cílem zviditelnit své historicky první
řadové album.
S předkapelou Hm... v zádech se trio bratří Červinků, jedenáct let existující pod názvem
Bratrstvo kočičí pracky (ze tří čtvrtin zhmotnělé Rychlé šípy již v podobě bratří Ebenů máme),
opětovně pokusilo prosadit se v hudebními produkcemi přesycené Praze. Vhodnou příležitostí se mu
k tomu, po čtyřech CD demosnímcích, stalo nedávno vydané první řadové album (vydavatelství
g.parrot).
Při pohledu na několik jednotlivců, kteří do bývalého Realistického divadla zamířili spíše za
Hm..., opět vyvstala otázka, zdá má pro zatím více či méně neznámé mimopražské kapely smysl
vůbec do Prahy jezdit hrát, když až příliš častým výsledkem jsou prázdné sály. Pražská koncertní
pódia jsou známá specifičností, která srdci Evropy jméno příliš nevylepšuje - kulturními akcemi
poněkud zahlcené velkoměsto o neznámá domácí jména nestojí. Na rozdíl od něj bývá rockový klub
v mnoha okresních městech často jediným místem, kam se dá vůbec na podobnou muziku zajít,
a otázka mediální úspěšnosti vystupujících kapel je vzhledem k jejich převážně minimálním
finančním požadavkům faktorem vedlejším. V Praze - při vědomí pouze několika předem prodaných
lístků - otázka zněla, zda si Bratrstvo kočičí pracky skutečně zaslouží být v Praze přehlížené,
takže na křest jsem vyrazil zejména s úmyslem udělat si obrázek o tom, jak vypadá a zní "živák".
(Pro doplnění - na desce jsou vedle průměrných až podprůměrných písniček i vysoce kvalitní
kousky.)
Charismatický, grimasami hýřící a občas ztřeštěně křepčící zpěvák a baskytarista Dlouhé bidlo
(mikroport na malém pódiu Švandova divadla měl efekt téměř zanedbatelný), byl hlavním tahounem
BKP, zdatně mu sekundoval i "zpívající bubeník" Bohouš. V případě kytaristy Štětináče musím
konstatovat, že přes velmi slušnou instrumentální techniku se mi potvrdil pocit, který nenápadně
přicházel již při poslechu desky: kytara až příliš často mírně brzdí švih a říz celé kapely.
Soustředěnost na výkon je v tomto případě paradoxně k neprospěchu věci, povolené brzdy (prostě
"utrženost ze řetězu") kytaristy by koncertům BKP dodaly na kvalitě.
Kapela logicky předvedla skladby převážně ze zmíněného alba a přidala pár dalších kousků. Opět
(jako na desce) tu však byla nepříjemnost, spočívající v nevyváženosti repertoáru. Možné řešení
by mohlo přinést přidržení se sloganu "méně znamená více", protože akcie BKP by nepochybně
rapidně vzrostly s půlhodinovým vystoupením složeným výhradně z největších pecek. Při představě
playlistu stavícího především na skladbách Catwoman, Kicking Mother, Fire, Movie Star a United
Colors of Cat tu najednou máme kapelu, která má nepochybně minimálně na to (optimisticky dodávám:
zatím), aby lidem zpříjemnila první hodiny domácích velkých a renomovaných festivalů. Mimochodem
- byla by to vcelku i legrace.
Hudebně je BKP kdesi na pomezí průniku Police s Pixies, i když stejně tak bych mohl říci, že se
jedná o čistě rockové trio, které hraje rock'n'roll především s prvky reggae a má blízko k
punkově-novovlnným kapelám z první poloviny osmdesátých let - v tomto smyslu nic nového pod
sluncem. Příjemná je sezpívanost vokálů (zejména invenční bubeníkův falset) a při hodnocení
celkové souhry jsou vzhledem k často komplikovanějším aranžím cítit léta koncertování po
nejrůznějších štacích okolo Letohradu, i když v úterý se našly i nepřesnosti, zejména v první
polovině koncertu.
Při závěrečném resumé tedy lze konstatovat, že o BKP platí následující: kapelka s nevyužitým,
případně rozmělněným potenciálem, při rozumné revizi interní strategie (fuj, ale je to tak)
příslib do budoucna i přes skutečnost, že muzikanti téměř dospěli k věku, kdy jim pod pódiem
mohou postávat poženěné a povdávané vlastní děti. Pokud někdo hledá nové jméno, Bratrstvo kočičí
pracky by si poslechnout určitě měl.
Petr Hnilo
rozhlas.cz/radium