Debut převážně pěveckého sdružení Doubravánek se nestal zrovna mediálním hitem. Ale úplně ho kvůli tomu ignorovat by bylo k vlastní škodě. Album A daga daga rozhodně stojí za pozornost.
Pěvecké sbory, které se věnují i něčemu jinému než jen klasické a folklórní hudbě, můžete u nás prakticky spočítat na prstech. Důvod je nasnadě – míst, kde se dá s podobným tělesem vystoupit, je ještě méně než v případě interpretů opravdu menšinových žánrů. A každý, kdo někdy hrál byť jen v pětičlenné kapele ví, jaký je problém se na čemkoliv dohodnout. O finanční stránce věci ani nemluvě. Takže jen pouhá existence podobného tělesa je skoro hodna obdivu. Což ovšem neznamená, že všechny tyto aspekty nutně musí jakkoliv zajímat i nezasvěcené posluchače alba.
Dodnes si vzpomínám na rozpačité a smutné výrazy zbylých dvou členů Tata Bojs, když jim kytarista a klávesista Marek Doubrava oznámil svůj odchod. A taky znám celou řadu lidí, kteří období s ním považují za nejlepší a dosud nepřekonané v historii téhle kapely. Jenomže Marek už před příchodem k "Tatáčům" působil v (tehdy ještě duu) Hm..., se kterými následně zatím vydal dvě výborná alba. A o tom, že se mu ani tam následně nevytratily nápady a tvořivá chuť, jasně svědčí další, s Hm... paralelní projekt sboru Doubravánek.
Obsah výtvarně nápaditého digipacku je - a není na tom nic pejorativního - klasickou konzervou prvotního období. Názorně dokumentuje, jaké si Doubravánek do svého repertoáru vybírá skladby, jak s nimi nakládá. A máme tu první zádrhel - skoro bych čekal, že když už došlo na regulérní studiovou nahrávku, že tu bude alespoň jedna vlastní skladba. Svým způsobem tak jde o kolekci svérázných coververzí. Druhým háčkem je absence vizuálního vjemu. Doubravánek naživo je velmi veselá záležitost, kultivovaná legrace, živelnost a lehkost. Z desky toto vše jen tak nenápadně probleskuje, není to prvoplánově zřejmé, a všichni ti, kteří soubor viděli koncertně, mají oproti ostatním zjevnou výhodu.
Směsice (nebo chcete-li výběr) prezentovaných skladeb je opravdu pestrá – začíná se brazilskou bossa novou , jsou tu maďarské, moravské i irské lidovky, najdou se tu i písně židovské, a dokonce jedna z Konga. O tom, že Doubravánek má široký záběr i smysl pro ironii, svědčí verze letité Chtěl bych se jmenovat Jan někdejšího parádního čísla Andreje Toadera z dob jeho působení v Buty. Oproti velmi skromným hudebním doprovodům na koncertech, je zde navíc několik hostů (např. bubeník Hm... Tomáš Rejholec či basista Dalibor Mucha z Divadla Minor), kteří nahrávku příjemně zpestřují a osmnáctičlenný sbor citlivě doplňují. A jestliže vlastní tvorba chybí, nemalou měrou ji vyvažuje Doubravův rozhodně ne průměrný talent aranžérský. Protože právě chytré úpravy zachycených skladeb jsou tím, co dává celé desce smysl.
Debutové album Doubravánku (název A daga daga je mimochodem zvuková konstanta jedné z písní – znalci tvorby Járy Cimrmana vědí, o čem je řeč) je milá záležitost. Nepřináší nic zásadního, netrefuje se do žádné módní vlny, není extravagantní, avantgardní ani zlomové. Nedere se na výsluní. Ale také není ani trochu nudné, nezábavné, nedotažené a zbytečné. A je už jen na posluchači, bude-li ho chápat jako prostředek k relaxaci nebo dobíječku životního optimismu či ocení hudebnost, aranže a souznění hlasů. A pokud patříte k těm, kteří mají v oblibě zmiňované Hm... či těm, kteří souhlasí s nastíněnou premisou ohledně Tata Bojs v úvodu, a neměli jste dosud s Doubravánkem tu čest, neváhejte ani minutu.
70%
Tonda Kocábek
freemusic, 2007