Pražská skupina hm... sice nepatří k mediálně preferovaným seskupením, každý její počin však, alespoň mezi zasvěcenými, vzbudí záviděníhodný ohlas. Své druhé album Oběd vydali na nezávislé značce g.parrot.
Ačkoliv se toho termínu zhusta zneužívá, hm... jsou pro jistou sortu posluchačstva skutečně kultovním souborem. Jde o publikum víceméně sdružené kolem pražského klubu Delta, který je pro hm... domovskou scénou. Posluchači, jimž nechybí jistá dávka inteligence, mají vyvinutý cit pro poezii i hravost, hudební názor opoziční vůči módním trendům, ale zároveň nikterak nuceně "alternativní". Všechny tyto tužby hm... i na novém albu ukojí dosyta.
Lekce z literatury
Bylo by zajímavé zjistit, jak fanoušci hm... rekrutující se ze středoškoláků, prospívají z češtiny. Hm... jsou na současné scéně totiž pravděpodobně jediní (nebo jediní známější), kdo se programově zabývají zhudebňováním poezie. A to nikoli poezie undergroundové, jejíž obliba je i v dnešním hudebním podzemí značná, nýbrž poezie klasické, chtělo by se říci čítankové.
Z českých autorů zaznamenáváme Seiferta (U studánky, Ukolébavka), Ortena (O čem ví tesknota) a Wolkera (Balada o očích topičových), z cizích Rimbauda (Čtveračka) a Apollinairea (Oběd). Zbytek textů je původní, vesměs z dílny Petra Kotouše. Členové skupiny hm... si ale rozhodně nehrají na básnické věrozvěsty, popularizátory poezie ani ostentativní intelektuály. Jejich největším darem je dobrý výběr zhudebňovaného textu a zejména: schopnost balancovat na tenoulinké hraně mezi ironií a vážným pojetím.
Poetismus v hudbě?
Typickým příkladem je v tomto smyslu právě Balada o očích topičových - tady vůbec nejde o parodii tisíckrát omletého symbolu "proletářské poezie", a vkrade-li se už do tváře muzikantů či posluchače úsměv, rozhodně to není úsměv zlomyslný. Totéž, i když z jiného úhlu, platí třeba i o Kotoušových Pilotech, textu vlastně téměř tragickém, podaném ovšem s obrovským nadhledem a jakousi dětskou "noblesou, existuje-li co takového".
Velkou výhodou hm... je multiinstrumentalismus jejich členů. I když nejde o žádné hráčské ekvilibristiky, muzikanti dokážou dát každé skladbě přesně to, co potřebuje. A tento přístup jim uvolňuje ruce přeskakovat od folku k šramlu, od kavárenského "jazzíčku" k pseudofolklornímu popěvku, od popu a la šedesátá léta k parodii hardcoru.
Tím, co drží všechno pohromadě, je určitý naivismus, se kterým hm... uchopují hudbu i poezii a přetvářejí je v jeden celek - třeba právě tady je odpověď na otázku, kde se bere jejich popularita i u relativně velmi mladého publika. Je to možná tentýž pohled, s nímž Nezval psal svá poetistická čtyřverší. Že by tedy poetismus v hudbě?
HODNOCENÍ LN: * * * * *
hm...: Oběd
Vydavatel: g.parrot
Čas: 38:39
Ondřej Bezr
Lidové noviny, 27.1. 2005