Hm... Oběd

Druhé oficiální album skupiny Hm... se dostalo k posluchačům po čtyřleté mezeře vyplněné občasným koncertováním. Když k tomu přičteme fakt, že skupina v čele se dvěma vůdčími hudebníky Markem Doubravou a Viktorem Ekrtem existuje již zhruba deset let, zjevné je přinejmenším to, že pudu soustavně zahlcovat své posluchače je zcela prosta a spokojuje se spíš s živým kontaktem s obecenstvem. Ten jistě působí i na definitivní podobu písní, které se objeví na studiové nahrávce.
Dle explikace tvůrců byla ústředním tématem prvního alba (...to by mohlo být zajímavé) láska, ústředním tématem druhého alba (Oběd) je jídlo. Spíš se však zdá, že skupina tradičně pokračuje v dvojí linii textového podkladu: zhudebňuje jednak víceméně čítankové verše ,klasiků‘, jednak básně svého dvorního textaře Petra Kotouše. Obojí s sebou nese náboj a tématiku sourodou nad rámec naznačovaných dílčích pojmenování, jinými slovy: i na druhém albu je lásky dost a celková škála skupiny Hm..., přítomná tam i tu, obsahuje jistě i jiné tematické barvy. Jsou jimi například sen, tajemství, dětství, něha, ale také smrt; vše je podáno jemně, občas hravě i teskněji, s nádechem romantické melancholie, jež se však téměř vždy nakonec obrátí v úsměv, neboť všudypřítomným prvkem výraziva Hm... je lehkost a nadsázka. V přístupu k čítankovým zdrojům (na předchozím albu například Sova, Šrámek či Seifert, na druhém Wolker, nově i Rimbaud a Apollinaire) vládne nedílná směs úcty s ironií, ironie zde však nikdy neznamená vulgaritu, spíš v nové stylizaci rozptyluje případný původní patos, přičemž obsahové vyznění stále zachovává.
Doubrava i Ekrt jsou všestrannými hudebníky, jejichž tvůrčí kořeny se podle vlastního vyjádření klubou až někde v blízkosti táborákových popěvků, postupují v souladu s věkem skrze neodmyslitelné vlivy bigbeatu či jeho současných mutací a konečně ústí ve vlastní představu písňovosti. Jejich hudební jazyk vedou barvité melodie v sympatickém, vždy nápaditém harmonickém prostředí, v celkově vyvážené stavbě nechybí dobrodružné proměny či vyložené libůstky, jako třeba když flétnista Filip Nebřenský sem tam nenápadně vloží do svého partu obdobně ,čítankovou‘ citaci Gershwina či Bizeta. Půvaby této poetiky v kombinaci s popsanými textovými východisky jsou na poslech zjevné, stejně jako je ihned patrné, jak hladce vycházejí z přirozeného cítění svých autorů bez jakékoli účelovosti či vynucených křečí.
V tomhle všem je Oběd zkrátka rozšířením písňového cyklu, započatého svým předchůdcem. V novém pomyslném celku dochází k dalším drobným vazbám, neboť čerstvý materiál se beze ztrát tmelí se starým. Celkový tón alba lze snad přece jen oproti předchozímu poněkud odstínit coby folkovější, významněji tu zaznívají Ekrtovy housle, bicí Tomáše Rejholce se až na úsečné výjimky drží tlumenějšího výraziva s charakteristickým užitím metliček. Příznivci odšlápnutých songů rockovějšího ražení si zde již tolik na své nepřijdou, neboť hybné a bujaré pecky, jako byla Píseň o přátelství či Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy z ...to by mohlo být zajímavé, na Obědu nenajdou. Nejblíže by mohla stát Balada o očích topičových, která však nemá tak jednoznačně rozverný náboj (pochopitelně vzhledem k tematice, jež, jak už bylo naznačeno, i přes odlehčenost a antibaladické tempo zůstává zachována), recesistická Babička zas s očividným gustem nepřesáhne garážové čtyři akordy, čímž je jednoznačná až příliš. Jinak se však i tentokrát dočkáme jiskřivých čísel, v nichž se od prvních tónů odhalí sugestivní a vábivá hudební scenérie, svět skladby, do nějž je tak snadné se ponořit, ať už ve stylové Čtveračce v rytmu cha–cha, nebo v mámivě zastřené O čem ví tesknota s fosforeskujícím rejstříkem elektrických varhan, či naopak slunné a vzdušné titulní písni Oběd (na text Guillauma Apollinaira). Komornější poloha je uplatněna v písních Bossa, Ukolébavka (jež je po Ukolíbafce předchozího alba další do sbírky), v rozšafné halekačce Dívka co se ráda koupe, či v ryze vokální Můj sen.
Byla už zde řeč o jemné a hravé (tedy dohromady zdravé) ironii hudebního pojetí textů. Jako by však autoři z nějakého důvodu cítili potřebu demonstrovat svůj odstup i od samotného tvaru a principu studiového alba, a to v mnohem doslovnější rovině. Mnohé z písní jsou bu někde uvnitř nebo těsně po krajích opatřeny pracovními momenty z natáčení, když se v postranní kulise ozývají hlasy dohadujících se hudebníků nebo jen ruch jejich přípravy k akci. Nejpozoruhodněji – či nejdiskutabilněji – to působí v případě Čtveračky, která je tímto zcizením na principu ,ponechání chyby‘ dokonce připravena o závěrečný verš, vyskytující se přitom nejen v bookletu, ale i v interpretaci při živých produkcích.
Taková míra ,sebediverzantství‘ je pro Hm... něčím novým a mohla by snad dokládat otevřenost autorů vůči vlivům, které je momentálně obklopují – tak jako minulému albu tvořily velmi charakteristickou výrazovou notu beat boxy Ondřeje Anděry. Nevšední prvek byl však začleněn dovnitř skladeb tak organicky, že se i ve své zdánlivé kontrastnosti stal jejich neodmyslitelnou součástí.
Nynější diverze nahlodává odjinud a navíc se zdá ještě pokračovat v zařazení zcela se vymykající ,punkové‘ písně Babička, která je v podstatě výsměchem kultivované hudební mluvě se všemi jejími znaky zmiňovanými výš. Spolu s ostentativní výpůjčkou recitace Alfréda Strejčka na konci úvodního čísla U studánky naznačuje směr, jímž by byla škoda se do budoucna ubírat. Tímto směrem se totiž rýsuje hranice, za níž se hravost mění v samoúčel, tedy v něco z podstaty mechanického.
Vypalovačka typu Babičky má samozřejmě okamžitý účinek, což je mnohem patrnější při živé produkci, kde je navíc možno uplatnit ,pódiovou show‘. K stejně tak zaručenému ohlasu na koncertě musí dojít i ve chvíli, kdy Filip Nebřenský během písně Buď můj salám spolu se zpěvem verše „ať ani koně neumírají bezdůvodně“ vytasí ceduli s nápisem „GO VEGAN GO“. Avšak přímočarost těchto asociací zacílených na okamžitý efekt je už příliš laciná a připomíná spíš styl průměrných studentských besídek. Má-li znamenat znamenat tendenci, jíž Hm... jaksi v menším, klubovém měřítku ,vycházejí popularitě vstříc‘, pak je nutné upozornit na nebezpečí závažných ztrát, alespoň potud, pokud si skupina touží zachovat typickou svěžest svého ducha, a nikoli jen její imitaci.
Neboť kvalitou dvojice Doubrava – Ekrt, jež tvoří autorskou páteř Hm... (a k nimž zejména na tomto albu dlužno připočíst i jméno textaře Petra Kotouše) je právě svěží, původní poetická poetická esence bez spekulativních doplňků. Tu je jistě možné experimentálně rozšiřovat či kořenit, nemělo by však dojít k znečištění. I nové album Oběd jasně potvrzuje, jak vysoký a stálý je potenciál skupiny, takže se její členové nemusejí bát spoléhat výhradně na něj.

Bohdan Karásek
UNI, březen/2005