Rozpadající se wartburg na obalu alba MECHANICKÉ ZVÍŘE (g.parrot,2001,36:49)
skupiny JANOTA - 1935 je už automobilem historie. Však také i kapela Janota-1935 (která
ale nemá nic společného s Oldřichem Janotou) hraje "historickou hudbu" náladou korespondující
se zlatou érou wartburgů. Je to hudba stejně tak potemnělá, jako by na album vydané ve třetím
miléniu vstoupila odkudsi z pražské scény první poloviny osmdesátých let dvacátého století.
Přitom ji hrají lidé, jejichž první kapelou je právě Janota-1935 založený v roce 1934.
Janota-1935 je v tom smyslu vlastně "revivalovým" souborem - hraje revival pochmurných nálad
a vizí; charakteristická je pro to zvláště titulní píseň Mechanické zvíře nebo
závěrečný Náš barák. Ale už úvod desky (Im Herbst), v němž se střídají česká
a německá slova (R.M.Rilke), hovoří o podzimu, tedy vžitém symbolu chmur a depresí.
Ale hlavu vzhůru! Ačkoliv album Janoty - 1935 nezní zrovna aktuálně (což ale neznamená módně)
a spíše dává lekce z již ohmatané a opotřebované hudební stylistiky, působí zdravě sebevědomě,
je navíc energické a díky zpěvákovi Martinu Čmejrkovi, který není sice exelentní, ale zato
důrazný, i naléhavé. Pozornost zasluhuje také pestré zvukové prostředí, do něhož jsou písně
zasazeny - od rozbitých zvuků v Im Herbst přes hlas s ořezanými výškami v Morseově
abecedě až po ošklivé, bezduché a elektrické výboje tónů kláves v závěru písně Náš
barák. A stejně tak se deska odvíjí i stylově, neboť Singapore na text Toma Waitse
hraje jak do bojového pochodu, Předkloněn nepostrádá baladickou polohu, do jinak strojové
Morseovy abecedy vstupuje kapela živočišně punkově, Těla chtějí zhruba od
prostředku písně tančit jak při lidovém odzemku, byť s trochu těžkýma nohama…
A jak je to s Janotou v názvu? Skupinu založili někdejší studenti pražské matematicko-fyzikální
fakulty. Jednou prý na koleji listovali psychiatrickou knihou, v níž objevili obrázek a pod ním
byl popisek: Janota-1935. Byla to kresba od duševně nemocného pacienta, Janota byl jeho psychiatr
a diagnóza se vázala k roku 1935.
Ivan Hartmann
UNI 5/2001, str.10