Chytrost opravdu nejsou žádné čáry, tu muzikantskou nevyjímaje. Někdy stačí docela málo – vlastně
jen čerpat z toho, co tady už dávno a v podstatě mnohokrát bylo. A hrát poctivě, s gustem a řádně
odpodlahy. Rumburská skupina Nijak na svém druhém albu
BY NO MEANS (g.parrot, 2003, 41:26)
nepůsobí nijak výjimečně, ba na první poslech ani nijak ‚nadstandardně‘. A přesto jde o velice
slušnou kapelu, byť nabízí ‚jenom‘ zdatně vymyšlenou a neméně zdatně interpretovanou muziku,
jdoucí hluboko ke kořenům rocku. Ono slůvko jenom však skutečně chápejte ve velkých uvozovkách,
protože takto přirozeně suverénních, archaicky znějících formací tady v Čechách moc nenajdete.
Možná je to i tím, že frontmanem Nijak je, respektive donedávna byl, rodilý Američan, zpěvák
a harmonikář Heath Dollar. A z jeho úst zní důvěryhodně anglicky zpívaný hard rock na jedné straně (I Ask You Son) i unplugged jemnůstka na straně druhé (znamenitá píseň Byzantium).
Stylové zacílení desky je ovšem při vší své tradičnosti nepoměrně ‚širokorozchodnější‘
a vyvolává i ducha klasického písničkářského rocku (Shine a jediná písnička v češtině Seance), nenechá stranou řízné rhythm’n’blues
(Never Let A Woman) ani v podstatě čistou bluesovou rovinu
(Love In The Institution a dravým trombonem vyšperkované
Diamond Hill Blues) a zabíhá také do baladičtějších, především R.E.M. silně evokujících poloh (Gin And Tonic Miracle a melodicky nádherná Austral Migration). Ostatně Dollar zpívá hodně po stipeovsku – s předákem R.E.M. ho pojí podobné zabarvení hlasu a chvílemi i způsob frázování. Škoda, že nyní se Dollar na blíže neurčenou dobu vrací do USA a Nijak se v nejbližší budoucnosti musí obejít bez něj. A škoda i toho, že když už členové kapely umějí vedle kytar a bubnů obsluhovat také trubku a zmíněný trombon, zvukových možností těchto nástrojů na novém albu využili jen v omezené míře.
Petr Korál
UNI, srpen 2003, str. 10