Na rozdíl od mnohých jiných ve mně slovo feminismus nevzbuzuje odpor, to bych nemohl
spolupracovat s fagotistkou Lindsay Cooper, která je skutečně kovaná feministka. Nemyslím si,
že feminismus je výmyslem rozmazlených hysterek, neboť hledat a poznat svou identitu potřebuje
každý. Dokonce mi nepřipadá směšné, když pianista Mirek Vodrážka na desce užívá jména Mirka
Vodrážková, také jsem to kdysi udělal, i když si dnes myslím, že je to scestné, protože je třeba
bourat všechny zdi. I feminismus se může zvrhnout a v extrémní podobě, kdy jeho vyznavačky
akceptují pouze jiné feministky, nemá daleko k vypjatému sektářství jehovistů.
Přesto ve mně Ženský smutek vyvolává rozpaky, byť Edita Adlerová má nejen nádhernou
barvu mezzosopránu, ale také pestrou paletu výrazových prostředků, které adekvátně uplatňuje.
Zatímco v Motlidbě abatyše Kunhuty je lyrická, ve Zpěvu bohyně Tiámat
zdůrazňuje dramatičnost staccaty. V Chtonu si dlouho vystačí s brumendem přecházejícím
v táhlé tóny, které skvěle kontrastují s bouřící hudbou. Cizí jí není ani improvizace.
Slabinou je hudba Mirka Vodrážky, který si neuvědomil, že méně bývá více, a tak se utápí
ve zvucích svého syntezátoru i v množství not. Chaos sice nebývá střídmý, Vodrážka se však
naneštěstí po vzoru hráčů na klávesy z první poloviny sedmdesátých let jako Wakeman
a Emerson snaží suplovat celý orchestr. Výsledkem je plochá a chladná hudba bez dynamiky, která
místy působí jako parodie orchestru a nepříjemně přibližuje desku projektům Era a Gregoriana,
i když Ženský smutek zdaleka není tak líbivý, neboť nevznikl s cílem bourat žebříčky.
Zatímco smyčce v úvodu Myslet tělem a saxofon v Chtonu ještě působí věrně,
syntezátorová reflexe Letu čmeláka v Polibku hadích kyselin je stejně samoúčelná
jako klasické variace v natahovaných sólech metalových kytaristů. Oč lépe působí nekonkrétní
orchestrální zvuky v Jejím snění, jen kdyby si Vodrážka odpustil sólíčko. Úvody skladeb
jsou vůbec působivější, protože jsou střídmější, rozvoj a obohacování témat působí často
kontraproduktivně. Zabouření smyčců a následný rozjezd zcela setře laibachovsky pochmurnou
atmosféru Zetodeliny.
Nešťastné je také nadužívání rejstříků se zvukem celého orchestru, většinou označovaného jako
strings & brass nebo orchestra pads, který má sloužit ke kratičkému zabouření a ne jako základ
skladby.Laibach s ním sice často pracovali, ovšem v trochu jiném druhu hudby.
Album působí jako slibné demo, které ovšem potřebuje dopracovat pod dozorem producenta, jenž by
ohlídal použité zvuky a občas syntezátor nahradil opravdovými nástroji. Rané snímky Dead Can
Dance ukazují, jak jediný akustický tón dokáže prohřát a zlidštit syntezátorovou plochu.
Hudba a koncepce alba: ****
Projev   Edity Adlerové: ********
Alex Švamberk
Rock & pop,září 1999,str.106