Albem Ženský smutek (g.parrot, 1999, 52:46) se nabídka drobných a nezávislých vydavatelů rozrostla o další ideový proud: tentokrát programový v otázce ženskosti, v myšlenkovém komplexu soudobého feminismu. Interpretem nahrávky jsou Psychochaos a zpěvačka Edita Adlerová. Pod Psychochaosem je podepsán jako jediný hudebník Miroslav Vodrážka. Tématem je patos smutku ženské duše, prostředkem potemělá barva školeného hlasu Edity Adlerové; kvalitního hlasu v poloze mezi sopránem a altem. Adlerová zpívá skutečně tak, že hlasem očarovává. (Působila stejně i při živém vystoupení třeba v prostoru boskovické synagogy.) Jejímu generacemi zakódovanému smutku někde hluboko v sobě můžeme věřit. Forma, kterou zvolila - čistý rovný tón, žádný operní manýrismus - , je v souladu s hudebním doprovodem. Nejsou zde žádné zvukové výstřelky. Hudba je po celou desku temná a táhne nás do hlubin času, až někam ke gotickému chorálu. Tato sonda těží však výhradně z místa, kde autoři hudby stojí. Přitom v okamžiku, kdy se člověk vrhá do hudební minulosti, musí nutně potkávat vlivy východních kultur: je překvapivé, že na ně Vodrážka s Adlerovou nenarazili. Hudbu malují v rozhodující ploše klávesy, když imitují hluboké varhaní polohy. Jen výjimečně a krátce autoři užívají jiných nástrojů či přírodních zvuků: skvěle se jim to daří například v úvodní skladbě Myslet tělem (na text italské básnířky českého původu Kateriny Sagregové). Ostatně to se děje i v dalších skladbách: hudba v introdukci zaujme nějakým dramatickým nápadem, který se v dalších minutách buď rozmělní nebo je přebit monotónnějšími plochami kláves či nasamplovaných smyčců. Pokud však čekáme drastickou zpověď, jaké je schopna třeba Diamanda Galásová, pak jsme na jiné vlně. Ženský smutek je hudebně fascinován jakýmsi "wagnerismem", je určitou polohou zřejmě postmoderních forem romantismu, k čemuž na konci tohoto století v umění leccos podvědomě směřuje.
V autorské poznámce je k projektu řečeno, že typ "autochtonní feminity" (původní ženskosti) je zde "prezentován a umocněn specifickou hudební formou, v níž se vědomě pracuje s tradičně opovrhovaným či pomíjeným nehudebním ženským základem řeči, její závislosti na pocitech, tělesnosti, libidu a chaotičnosti". A dále se zde praví, že charakteristickým rysem této původnosti je emancipační vokální improvizace.
Ta slova jsou dost násilně konstruována, protože právě z prvků, která popisují, vzniká pnutí vedoucí ke vzniku improvizovaného uměleckého projevu obecně; ženské trápení tím není nijak vyjímečné.

Vladimír Kouřil
UNI 9/1999,str.9