Hledání ženského hlasu

Album ŽENSKÝ SMUTEK je příspěvek vokalistky Edity Adlerové a klávesisty Mirka Vodrážky k hledání femininity pomocí autentického ženského hudebního vyjádření. O objevení sama sebe a opravdové vyjádření jistě usiluje každá tvůrčí hudebnice, z našich připomeňme Idu Kellarovou, Dášu Voňkovou, Ivu Bittovou a Marku Míkovou (pro kterou je právě "ženský smutek" téma nejčastější); ze světa je to například Joan La Barbara, Meredith Monk, Diamanda Galás či u nás známá performerka Laurie Amat. Můžeme připomenout také jinou operní pěvkyni, Ninu Hagen, která opustila klasické síně a našla své srdce v rockové hudbě. Předpokládám, že to bude především rockové publikum, které přitáhnou syntezátory a samply Psychochaosu. Příspěvek Psychochaosu je kromě elektroniky specifický především ve své cílenosti. Ani album Hectora Zazoua SONGS FROM THE COLD SEAS, snažící se v průsečíku silných ženských hlasů nalézt onen hledaný abstraktní, není koncipováno tak záměrně jako ŽENSKÝ SMUTEK. Zde se však nabízí otázka, jak vůbec mohlo v našem protifeministickém prostředí dojít k tak radikálnímu činu (zatím ještě nikdo své album za feministické neprohlásil), k překvapivému spojení všeobecně obdivované operní divy s oním podivným pavoukem českého feminismu.
Mezzosopranistku Editu Adlerovou (1971) oslovil psychochaotik M.V. v době jejího působení v opeře La Serra. Klasicky vzdělanou pěvkyni nejdřív kazetou svých nahrávek vyděsil. Nicméně ji jeho kompozice zaujaly natolik, že ze zvědavosti zahájila spolupráci, která se po úvodním období, kdy dvojice musela překonat řadu terminologických problémů, rozvinula do nevšední komunikace.Ta vznikala mimo jiné také na základě dlouhých debat o feminismu.
Mirek Vodrážka (1954), který se na albu představuje jako "Mirka Vodrážková hudební tkaní a výšivky", je známý z působení v časopise Vokno. Později publikoval, často na feministická témata, v různých periodikách a vystupoval v televizi a filmech. V roce 1997 vydal knihu Chaokracie. Jeho hudební styl, který on sám kdysi nazval emocionalismem či šíleně vážnou hudbou a jehož tvůrčí proces popsal jako komponování kladivem, ve svém výsledku osciluje mezi demolicí hůře postavených pián a jemnými barevnými zvukovými konstrukcemi, vyzdobenými ptačími hlasy.
Demosnímek alba ležel bez povšimnutí přes rok v Unijjazu (toto je omyl autorky článku,pozn. vydavatele) až se ho nakonec ujal Zdeněk Krejčí, založil label, který pojmenoval po svém šedém papouškovi g.parrot a dílo vydal. Název ŽENSKÝ SMUTEK z feministického hlediska ideálně vyjadřuje tragédii ženského osudu osobního i dějinného. Autor sám jej chápe takto:"Tento smutek je smutkem jednak z poznání patriarchátu a jednak z určité ztráty, nevinnosti, kterou s sebou poznání nese.Ženský smutek je výrazem pro stav dospělosti poznání."
Většina skladeb je bez textu. Výjimku tvoří několik písní, které však patří k tomu nejlepšímu z alba, jako např. Polibek hadích kyselin, pro který se Psychochaos uchýlil k Sylvii Plath (životní příběh americké básnířky bývá vyprávěn děvčatům na odstrašenou - když se rozhodnete psát, zaplatíte za to životem) a jehož závěrečný hrdinský chorál jako by pocházel z repertoáru Už jsme doma. Hlouběji do dějin míří překvapivá Ave Maria a ještě dál pátrá závěrečná Motlidba abatyše Kunhuty. Ostatní skladby poskytují svou abstraktností Editě Adlerové volné pole k rozehrání všech aspektů jejího hledání.
Obal s fotografiemi Kamila Vargy bohužel nenabízí ani texty písní, které jsou v operním provedení nesrozumitelné, ani bližší informace o albu. Na přiloženém letáku jsou pouze okomentovány jednotlivé písně a je vysvětleno, že se jedná o první část feministického triptichu, jehož součástí při živých vystoupeních je také tanečnice Antonie Svobodová. Tím snad zůstává zachována jistá mlhavost, která ale není na místě, pokud autoři mají něco konkrétního na srdci, tak jak to tvrdí.
Problematika hledání ženského hlasu je téma aktuální a přináší mnoho úvah, ke kterým by stálo zato svolat konferenci. První otázka je zde nabíledni: samozřejmě že i muž má legitimní právo se do pátrání zapojit, zmobilizovat ženy přesvědčit je k účasti na svém projektu. Horší je v tomto případě rétorika novosti a převratnosti. Vždyť ony "výšivky" jsou vyrobeny na zcela "patriarchálních" nástrojích a navíc se častokrát přidržují pravidelných "fašistických" rytmických struktur. Spojení s uznávanou zpěvačkou je překvapivé také proto, že zatímco předchozí projekt Psychochaosu, TOHUWABOHU, propagoval pro-hru, Edita Adlerová je vý-hra.

Pavla Jonsson
Aspekt, 2/1999,str.195