Jak je patrno z nového kompaktu Mirka Vodrážky Ženský smutek, tenhle rockem odchovaný muzikant
dokáže bystře vnímat mentální tenze přítomnosti a svým uměleckým projevem rozvibrovat společného
jmenovatele v srdcích naslouchajících. Na druhé straně není s to překročit technické limity svého
prostředí a je tak zbaven možnosti předávat informace v komplexnosti odpovídající zkušenosti
současného světa.
Instrumentální složka Vodrážkovy devítidílné vokálně-instrumentální "suity" je kompletně
syntetická: její úskalí netkví ve zvukové vynalézavosti (v té vede autora jeho invence dost
daleko), nýbrž ve formotvorných postupech. Budování struktury z několika vrstev, jakkoliv
nápaditě diferencovaných, působí brzy vinou převažujícímu principu ostinata (tedy opakování)
mechanickým dojmem, který bere hudbě energii. Také výraz, na první poslech efektní, se časem
stává konvencí - autorovi se zřejmě zalíbilo v neustále iniciovaném, ale nadále negradovaném
crescendu (zesilování), hypnotizující účinek repetitivních frází a la Philip Glass nebo Meredith
Monková ovšem jeho hudba postrádá.
Podstatně kreativnější je vokální složka. Edita Adlerová předatavuje nový typ interpretky:
s hladsem čistým, pěkně zbarveným a dobře ovládaným, ale tak slabým, že uplatnit se dá pouze
za mikrofonem. Pěvecký part je ve většině písní řešen dvojhlasně, přičemž v netextovaných
vokálních linkách působí Adlerová přirozeněji. V textovaných frázích (autor si vybral verše
Kateriny Sagregové, Sylvie Plathové, abatyše Kunhuty a slova motlidby Ave Maria) zní její
přednes místy poiněkud křečovitě.
Samostatnou kapitolou je filozofie díla, navzdory Vodrážkově charakteristice Ženského smutku
jako feministického projektu má kompozice s feminismem společné jen to, že jejím autorem je muž,
který se považuje za feministu (v Psychochaosu a Mirce Vodrážkovéna obalu jde stále o tutéž
osobu). Nevím, jestli se mužský smutek liší od ženského, řekla bych, že ne.Rozhodně ale smutek
jako stav duše není specifikem feminity, leda by byla koncipována hloubavým mužem, který skrze
ni objektivizuje děsuplná zákoutí vlastního nitra. Že by tedy spíše "mužský strach"?
Wanda Dobrovská,hudební kritička
MF Dnes 21.července 1999