Hypnotická kytarová hra Vladimíra "Vency" Václavka dala nejprve tvář skupinám Dunaj a E, později se proťala s Ivou Bittovou v projektu Bílé inferno a ve skupině Čikori. Mluví-li se o hudební "brněnské scéně", člověku naskočí v hlavě právě repetitivní hybnost, k níž se v jednom z prvních textů přimkla adekvátni slova "Dunaj duní, Dunaj valí". Václavek po léta vyvažuje dunivé kapely komorními projekty: v Domácím lékaři vzpominal na hudbu židovské komunity, program Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj byl osobním folkem - s korektní, citově nezúčastněnou artikulací. Ta hraje roli i v nových ostrých písních, občas evokujících byvší brněnský underground: "Ale raděj být vysmán / než na někoho vyzrát / je lépe se posrat / než někoho podělat." S paradoxy brněnské textařské školy se tu překvapivě pojí poezie Antonína Přidala. V triu V.R.M., tedy spolu s Milošem Dvořáčkem (bicí) a René řezem (kytara), se Václavek vydává do běžnějšího světa. Jeho partneři hrají povšechně, nezaostřeně, s klišé z jazzu a doprovazečství: snad to byl pokus o žánrový úkrok, snad se nedá na potkání najít silný protihráč - zvlášť v Česku, kde veřejný obraz hudby odmítá individualitu. V písních protkávajících absurditu se zenovým odevzdánim nicotě toho pořád mnoho zbývá, hlavně pevnost Václavka. Celek však pojmenoval slovenský skladatel Marek Piaček, když teď v časopisu His Voice vyjádřil zklamání z hudby ve světě: "Klasici minimalismu stárnou a přestávají se opakovat."
Pavel Klusák
Týden 29.červenec 2002