Hudbu skladatele Michala Vícha zná publikum z Vorlových filmů, básník Jiří Weinberger je v civilu analytikem. Tvorba dvou kreativních "amatérů" je po letech spolupráce nejvýraznějším českým příspěvkem k poezii nonsensu: v divadle i na kompaktech.
Na jednu stranu jsme zemí se silnou tradicí kabaretně rozehrávaných písní, zároveň se občas zdá, že psát písně se slokou, refrénem, melodií, celistvou atmosférou a snad i pointou je neodvolatelně passé. Na V+W, S+Š či Vodňanského se Skoumalem se nesnadno navazuje i proto, že byli zkrátka výjimeční. Nikoli zakladatelé trendů, do nichž by se ponořil kdejaký nadšenec, ale autorské osobnosti nevšedního talentu, které se navíc dokázaly protnout s atmosférou své doby. Časově příznačné je snad i dnešní nonsensové dílo dvou mužů, kteří nikdy za sedmnáct let spolupráce nepřijali tvůrčí hru jako svou profesi.
Ředitel pražského gymnázia Michal Vích je známý především jako autor hudby k filmům Kouř, Pražská pětka či Cesta z města. V societě kolem divadla Sklep se pohybuje od sedmdesátých let. Spolu s Jaroslavem Duškem napsal v devadesátých letech abstraktní Operu La Serra, v níž se vyřádil jako autor silných melodií i ctitel nejrůznějších žánrových šifer. Jeho partnerem v autorské dvojici je muž, jehož básnické "kompenzaci" se lidé buď nesmírně diví, anebo ji okamžitě přijmou. Jiří Weinberger vede firmu pro "analýzu systémových řešení", která má v popisu práce taková hesla jako "minimalizace rizik". Jinými slovy, Weinbergrova firma Timing nabízí obecný pohled, který vyjeví třeba i skrytější podoby problémů a nabídne nečekaný přístup k jejich řešení. Už samo svébytné povolání "univerzálního řešitele problémů" by bylo námětem pro absurdní povídku. Je však zřejmé, že vyžaduje vedle logické výbavy i fantazii a instinkt. Jaký potom údiv nad matematikem, logikem a tvůrcem softwaru, který večer gestikuluje na kabaretních prknech s groteskním veršem na rtu.
Začínali představením pro děti. Cyklus písní, básní a výstupů Povídá pondělí úterku se dočkal několika set repríz. Ukázal, že nad písničkami se dospělému doprovodu vybavují jména Christiana Morgensterna či Emanuela Frynty a že Vích, hitmaker skoumalovsko-sklepovského typu, dokáže být zároveň srozumitelný pro děti a rafinovaný pro dospělé. Weinbergrovi je máloco vzdálenější než "učitelské" vypravěčství, pro něž je publikum žáčkem, jehož je třeba něco přiučit. Právě tak si po léta tříbí styl Zdeněk Svěrák v dětských Hodinách zpěvu. Textař a básník Weinberger je bytostně jiný, raduje se naopak z toho, že žádnou hranici mezi vnímáním malých a velkých nevidí.
Divadlu Dopoledne a odpoledne (jak se autoři časem pojmenovali) při nahrávání písní postupně asistovali Tomáš Hanák, Lenka Vychodilová či Přemysl Rut. Kdesi blízko se vždy pohyboval dr. Ivan Vyskočil, duch českého "nedivadla" objevitelského, byť třeba neprofesionálního. Titul Ach ty plachty, kde je mám patřil představení, kompaktnímu disku i knize. Už sama titulní báseň dala najevo, že Vích s Weinbergrem jsou čím dál víc nezařaditelní podle spolehlivého hlediska "pro malé" nebo "pro velké": Povzdychl si kapitán / Ach ty plachty, kde je mám? / ...Já snad jednou ztratím hlavu / Už si nevzpomínám / Plavu.
Letošním albem Víte, co leželo za městem se duo katapultovalo do rockové a alternativní společnosti - pražského vydavatelství g. parrot. Vích a Weinberger jako by novými nahrávkami dorazili na opačný pól (téhož) světa, než odkud vyrazili. Nikdy dřív jim kolekce nevyšla tak dospěle, nikdy dřív se Vích neprezentoval jako skladatel tak barvitě a v tak široké instrumentaci. A co je nejvýraznější, žádný dřívější výběr z Weinbergrových textů neodhaloval tak palčivě, jak moc se jeho groteska dotýká skepse, nostalgie, únavy, smrti.
Hravost a rovina nonsensu ovšem nezmizely a odtud pramení hlavní napětí i paradox alba. Jeho vrcholné číslo Na dně moře ležím je však rozkoukáváním se těsně po smrti ("nejsem už váš soused, sousedé") , okouzlení jazykem je i ostražitostí, kam nás může sám jazyk vést (Ema má tetu), hospodský sbor řvoucí "přeškolíme fotry mutry / z Kámásútry na kompjútry" je snad absurdně otočenou variací na řvaní ve službách Hapkova hitu ("narrveme do popelnic..."). Závěr alba pak konejšivě připomíná převládající náladu: Zazpívej si se mnou / Ještě naposled / Zkrátka ještě jednou / Že tenhle den / se nepoved.
"Hravost nevede jen k veselosti," komentuje Weinberger zdánlivý kontrast mezi humorem a melancholií. "Otevřená hravost vede i na velmi úzké stezky nad netušenými propastmi. Ty propasti nemusí být vidět, i neviděny však tají náš dech a způsobují závrať. Ne každý to má rád. Ale nic není zadarmo, ani pravdivý smích. Nevěřím, že existují bezstarostní lidé. Ani bezstarostné děti. Nejlépe se smějeme, když smích nemáme v prvním plánu; například tehdy, když přesně viděná fakt a vytvoří překvapivý smysl. Anebo nesmysl, ono je to prakticky totéž. Smysl či nesmysl, který na chvíli opravdu vyhraje nad marností a nad hrubou silou. Zajímavé je, že nám melancholii v některých textech a písničkách nikdy nevytýkají děti. Těm to nevadí. Dospělým občas ano. Asi v tomhle bodě neustoupíme. Myslím si, že takto bude na našich představeních mnohem více nepředstírané legrace."
Když ve dvacátém století někdo pracoval na své poetice deset či sedmnáct let, dočkal se průlomu a širší popularity. Dnes tomu tak většinou není, protože je mediální prostor rozdělován podle jiné logiky. To by ale nemělo publikum znejistit, autoři alba Víte, co leželo za městem nabízejí ve zralé formě cosi, co bychom jinde na české scéně marně hledali.
Pavel Klusák
Týden, říjen 41/2003, str. 90