Pokud nahlédneme do uměleckých životopisů autorské dvojice Vích-Weinberger, dojdeme zjištění, že na první pohled neznámá jména až tak neznámá nejsou. Alespoň to první z nich. Michal Vích působil 70-tých a 80-tých letech v sdružení Pražská pětka a (spolu)podílel se na hudbě k většině Vorlovým filmům: Kouř, Cesta z města, Pražská pětka, Z města cesta a také k debutu Romana Vávry - Co chytneš v žitě. Jiří Weinberger je mimo matematikem také textařem, esejistou a hercem a s Michalem Víchem napsal, jak je uvedeno v bookletu, knihy a představení - Povídá pondělí úterku; Ach ty plachty, kde je mám? a Kroky po krách aneb aneb když se jde všechno chce.
Poslední titul do značné míry naznačuje jakým směrem se ubírá textová složka alba. Zvukomalebné pohrávání si se slůvky, pseudo-dětská poetika, dadaistické obrazy (a bezprostřední ráčkování jako bonus :-))). Mimo veršů typu: "Přeškolíme fotry mutry z Kámasútry na kompjůtry, kykyryký dobrý den, obr bude obrýlen" (Přeškolíme fotry mutry) se najde místo i pro vážnější tón: "jsou mnozí duchem chudí z těch, kdo stále za mamonem pádí" (Jsou chudí duchem mnozí z těch). S tím koresponduje i hudba, jež má daleko k dokonalé produkci, ale nepostrádá kouzlo bezprostřednosti. Nahrál jí sám Vích za pomoci Lubomíra Horňáka (kytara, rytmika) a ve zpěvu mu sekundovala Pavlína Vojtová a ve dvou případech i Jiří Weinberger.
Ačkoliv má Michal Vích "čuch" na zapamatovatelné a vůbec ne hloupé a zpěvné melodie, mám z celku pocit jakési neuspořádanosti a rozháranosti, k čemuž přispívají i aranžmá postrádající jednotící linii. Písničky s vlivy šansónu, jazzu a blues vedle sebe působí jako sebrané střípky či rozházené puzzle. Nezapřou zkušenosti s filmem a divadlem, ale je to, jak se říká, "každý pes, jiná ves". Předpokládejme však, že se tvůrci o žádné převratné veledílo nesnažili a chtěli prostě jen zakonzervovat pár písniček, které mají rádi. Potud vše v pořádku.
FFF
freemusic